Blah Blah Blah

Každý poslouchá, co chce, ne?

17. listopadu 2014 v 11:27 | Shia Yamanake
Každý dělá problém z toho, kdo co poslouchá za hudbu. Už mě to začíná hodně unavovat. I když já nejsem zrovna nadšenec popu, tak ho respektuji. Mělo by se to respektovat, ne zahazovat.

Reálné pohádky, prosím.

13. listopadu 2014 v 15:38 | Shia Yamanake
Bylo nebylo, kdysi dávno za sedmero horami a desatero řekami žila, byla, jedna překrásná princezna. Jednou se zamilovala do nádherného prince a zahájila se slavnostní svatba. A žili šťastně až do smrti. Kdo by nechtěl takový život? Mít rodiče pohromadě, zamiloval se do nejkrásnějšího kluka ve vesnici a ít s ním šťastně až do smrti. Kdo by tohle nechtěl? Jenomže život není pohádka.

I'll be okay.

6. listopadu 2014 v 17:49 | Shia Yamanake
Někdy se cítím tak a po druhé jinak. Jsem v pubertě, to je naprosto normální. Ale moje nálady jsou čím dál horší. A nejhorší? Chci zemřít. Ale budu v pořádku, je to co chceš slyšet? Nebo krutou pravdu? Ne, lepší bude, když ulyšíš, co chceš.

The Conjuring - moje reakce...

4. listopadu 2014 v 19:16 | Shia Yamanake

My religion aneb Black Veil Brides

3. listopadu 2014 v 17:09 | Shia Yamanake

Vždyť každý jednou zemře

2. listopadu 2014 v 16:37 | Shia Yamanake
Když se někam jede, tak se toho nafotí snad co nejvíce, natáčí se videa, které stejně vidí potom jenom rodina a všichni si myslí jakou z toho budou mít památku. Ano, na nějaký čas, ale k čemu nám to vlastně je, když to nebude památka, která vydrží věčně? Stejně jednou všichni zemřeme a všechny vzpomínky upadnou v zapomnění. Všechno se jednou ztratí a my si potom ani nevzpomeneme. Všichni jednou zemřeme a všichni zapomenou, vždyť nás zná ani ne desetina světa. Stejně jednou umřeme a i ti, co nás znali zapomenou a umřou.

Začínám na youtube.com

31. října 2014 v 16:25 | Shia Yamanake
Tak jsem se do toho konečně pustila. Jsem tam a připravuji se na cestu jak blogera, tak i youtubera a možná i interpreta. Rozhodla jsem se točit videa na youtube.com a to nejen proto, že se chci zviditelnit už jako mladá, ale chci prostě lidem ukázat, že mám alespň trochu talent. Chci totiž zveřejnit své songy a covery.

Monstra.

21. října 2014 v 17:34 | Shia Yamanake
Někdy si říkám, jestli ty monstra opravdu existují nebo jsou to jenom lidi. Někdy si říkám, jestli jsou to vůbec lidi nebo jsem to já, kdo je to monstrum. Někdy si říkám, jestli jsem to já nebo to monstrum žije v mojí hlavě.

Chci žít, ale nejde mi to. to mostrum je tady a vždycky bude. Pomoc. Nechci tu být.

Matthew Lush aneb GayPride

19. října 2014 v 17:29 | Shia Yamanake
Poslední dobou se jsem nemohla najít nic normálního (ne, že bych normální byla, to ne). Nemohla jsem najít nic, co by se mi líbilo. PewDiePie byl sice zábavný, ale pořád jsem nemohla najít něco, co by mi zvedlo náladu. Deefizzy ani Johnnie Guilbert mi nijak nedokázali pomoct svými videi, ani BrynStarzzz mi nepomohl svými videi (a to už je co říct). Byla jsem tak psychicky na dně, že ani ti lidi, které jsem milovala a miluju mě nijak neohromili svými videi. A tak jsem začala hledat na youtube.com náhodné videa.

To by jste neveřili k čemu jsem došla.

Posmrtný život

18. října 2014 v 13:07 | Shia Yamanake
Existuje vůbec posmrtný život? Tahle otázka tíží mou hlavu nějaký ten pátek a není schopná přestat rušit můj život. I když bych si jakkoliv přála, aby ta otázka zmizela, stále mě tíží. A to jen z jednoho důvodu, který bych radši nechtěla vědět, ale vím. Potřebuji odpověď. Každý věří v něco jíného, každý mi řekne něco naprosto jiného. Někdo věří, že ne. Někdo věří, že ano. Někdo však tomu věří jen napůl a někdo se tomu oddává a snaží se tam dostat meditací. Však existuje posmrtný život?

Jeden Den, který bych ráda změnila

13. října 2014 v 18:24 | Shia Yamanake
Já mám spoustu dní, které bych ráda změnila. Možná bych si ani nedokázala vybrat, ale když jsem dokonce začala přemýšlet (a že mi to trvalo), tak jsem se nakonec rozhodla pro 22. 3. 2012. Byl to ten nejpříšernější den mého života a dodnes se mi z něj chce nejen zvracet, ale mnohdy umřít. Bylo mi líto všeho kolem, bála jsem se, ale nic nezměnil ten fakt, že jsem se rozhodla špatně a trvalo skoro 2 roky, abych se rozhodla to moje "rozhodnutí" změnit. Byl to den, kdy jsem podstoupila svůj první soud.

Má smysl něco plánovat?

12. října 2014 v 17:20 | Shia Yamanake
Párty a sociální fóbie nejde dohromady. Lidi a sociální fóbie nejde dohromady. Tak proč tedy něco plánovat, když si v klidu mohu doma vypít kafe a napsat článek na stránku mého rozkošného blogu, přečíst si knihu, poslouchat hudbu? Proč si naplánovat vycházku s kamarády, když můžu jít sama a nebát se, že řeknu nebo udělám něco špatně? Tak proč sakra s těmi kamarády jdu? Proč s těmi kamarády rozvádím řeč?

Spousta lidí si řekne, že sociálni fóbie je blbost, že to neexistuje. Ale ona tu je, byla a vždycky bude. Vždy si připravuju, o řeknu, než odpovím, lidi se mnou potom nehtějí mluvit, protože mnohdy neodpovím naprosto vůbec nic a já tu nakonec zůstanu sama. I když se mi to jeví jako naprosto krásný den (být sama), tak stále brečím nad tím, jak se cítím sama, lituju se a nakonec to skončí všechno stejně; nechci s nikým mluvit, protože se bojím.

Moje máma osobně v sociální fóbii nevěří, a tak se alespoň s ní snažím nějak pěkně vyjít. Ale skoro vždy to skončí hádkou, tedy jejím monologem, protože já se bojím říct jenom jedno slovo. A právě proto jsem pořád u sebe v pokoji, projíždím blogy, spamuju twitter a facebook, hledám obrázky na tumblr. I když moc sociální člověk nejsem, na internetu si tak nějak připadám svobodná, protože na tumblr můžu říct cokoliv a nikomu to nebude vadit. Na twitteru se můžu pobavit, vyhledat virtuální přátele a na facebooku si píšu s lidmi, které sama ani neznám.

Nekonec to vždy dopadá tak, že jdu alespoň na chvíli ven, protože máma se ze mne snaží udělat člověka, který má kamarády, kteří jdou fyzicky nahmatat. A nakonec pohoří, protože se vrátím s brekem domů. Nejsem ráda venku, ale stejně plánuji výlety s kamarády, známými. A proč? Má tedy smysl ěco plánovat? Ano, protože já nejsem sobecká. Ne, v tomto ohledu nejsem sobecká a pro svoje okolí známých a přátel jsem schopná dýchat i když ten den nejsem málem ani schopná dýchat sama pro sebe. Takže podle mne ANO, má cenu něco plánovat, i když je sociální fóbie za dveřmi.... Otevřenými dveřmi.

Blaq Magik part 1

11. září 2014 v 21:38 | Shia Yamanake
Z tohoto článku, pravděpodobně, budete mít naprosté nic, protože je naprosto na nic. Ale jak to vlastně všechno, celý ten nápad, vznikl? Poslouchala jsem písničku od Blood On The Dance Floor, Blaw Magik. Ale což, napadlo mě to, tak to nějak zpracuji a vytvořím z toho článek. Pokud se mi to povede.

------------------

Bylo ráno a já jsem se necítila zrovna nejlépe. Nebylo to nic zvláštního, však nic nepodstatného. Jen jsem měla takové divně tušení, že asi budu enmocná nebo že každou chvíli omdlím. A navíc jsem se cítila, jakobych byla něčím jiná, ale to už je druhá věc.

Znáte takové ty chvíle, kdy se cítíte, jakoby jste nikam nepatřili? Jakoby jste byli něco naprosto odlišného, ale zárověň jste věděli, že jste naprosto stejní? Byl to naprosto příšerný pocit, ale nakonec jsem to nějak překousla. Ale nakonec jsem k tomu doktorovi šla, protože ty pocity omdlení přibývali každou hodinou a nakonec jsem měla pocit, že omdlím každou chvíli když jsem zrovna mluvila se svou nejlepší kamarádkou. Ta mě vzala k tomu dotorovi. Však když jsem tam došla, tak se mi stalo něco naprosto nevídaného.

Přestěhovala jsem se.

11. září 2014 v 18:13 | Shia Yamanake.
Jak jste si mohli povšimnout, tak na doméně Blog.cz začala oxisdovat nově založená stránka, tedy ta má. Je to z toho důvodu, že mě nebavilo pořád jenom studovat, co jsem v miulosti napsala a proč jsem napsala. Chtěla jsem něco nového, něco originálního a něco, co vyrazí dech. A právě proto jsem přišla na to, že bych měla začít znovu a to tedy naprosto (ne)nápadným blogem, který je převážně ve světlých barvách a naprosto vystihuje mou změnu.

Kdbychom se podívali na můj starý blog (http://red-rose-lady.blog.cz), tak zjistíme, že tam převládá depresivní barva, černá. A kdybychom se dále zaměřili na články, tak zjistíme, že moje hlava, a celkově tak nějak já) nejsem vůbec v pořádku. Převládají naprosto depresivní články, sem tam něco o hudbě. Ale jinak naprosto nic. Možná sem tam nějaká ta povídka, ale ještě jsem si nevšimla, že by to bylo něco speciálního a bez řezání, problémů, depresivní nálady či sebevraždy. A právě proto se chci změnit.

Od toho tu stojí můj nový projekt: Ms. Happy. Budu se snažit vylít své srdce do článků, budu se to snažit vysvětlit. Moje představa o tomto projektu byla, že bych tu vždy nechala kousek svého srdce, našla bych jeden ztracený kousek sebe. A snažila bych se to nahradit něčím veselým. Samozřejmě, nepochybuju o tom, že mě to nebude stát žádné síly, je to neuvěřitelně těžké. Ale s vaší pomocí to určitě zvládnu.

Jinak děkuji všem za pozornost a doufám, že se nikdo nezlobí, že jsem se přestěhovala na tuto doménu.

PS: Přezdívka je odvozená ze jmen anime postav.
PPS: Ano, mám ráda anime.
 
 

Reklama