Reálné pohádky, prosím.

13. listopadu 2014 v 15:38 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Bylo nebylo, kdysi dávno za sedmero horami a desatero řekami žila, byla, jedna překrásná princezna. Jednou se zamilovala do nádherného prince a zahájila se slavnostní svatba. A žili šťastně až do smrti. Kdo by nechtěl takový život? Mít rodiče pohromadě, zamiloval se do nejkrásnějšího kluka ve vesnici a ít s ním šťastně až do smrti. Kdo by tohle nechtěl? Jenomže život není pohádka.


Už jenom to, že narodím jako člověk v této rušné době mi napovídá, že ze mě princezna asi nebude. A navíc i to, že většina krásných kluků by mi zlomila srdce mi taky nedává moc šancí na to, že by tento svět byl pohádka. Už jenom to, že je rok jaký je a lidi se chovají tak, jak se chovají mi říká, že tohle bude spíše peklo, než nebe. Ani ta realná pohádka by nemohla zobrazit naši dobu, protože by to ani ta pohádka nebyla.


V pohádkách často, vždycky, vítězí dobro, že ano? Ale když se pořádně zamyslíte, tak zjistíte, že v realitě spíše vítězí to druhá strana. Tedy alespon v mém životě se toho moc dobrého (hlavně v mojí hlavě) neudálo. Možná ano, sspousta veselých výletů s tátou, spoustu výletů s mámou. Hodně jsme se s tátou nasmáli, ale poslední dobou si nepamatuju nic dobrého, co by se mi stalo. Jakoby ta moje hlava nějak vyprostila ven ty krásné vzpomínky a nahradila je těmi odpornými, které se mi večer promítají v hlavě.

Taky jste někdy ubrečeli do spánku? Taky jste častokrát poslouchali smutné songy pořád dokola, protože jste se cítili, jakoby vám něco vyrvalo srdce z hrudi? Taky jste brečeli tak moc, že jste nemohli ani dýchat? Znáte ty pocity? Někdy se tak cítím, když přemýšlím, že tohle opravdu není pohádka. Někdy si řkám, že bych si alespoň jeden takový den zasloužila. Všichni bychom si zasloužili život jako v pohádce. Všechno má dobrý konec a vždycky vítězí dobro.

Když už tak přemýšlím dál a stále rozebírám toto téma, tak si říkám, jestli to dobro vůbec existuje. V mým životě existovalo dokud jsem se nedostala tam, kam jsem se dostala. Vždycky jsem přemýšlela, proč se toho tolik změnilo. Po mojí lečbě jsem neměla naprosto nikoho, nikdo se mi nedokázal podívat do očí a nikdo tu pro mě nebyl. Nikdo tu pro mě není dodnes. Jistě, mám kamarády, ale co jsou to za kamarády, když tu nejsou, když je nejvíc potřebuji? Tohle rozhodně nejsou kamarádi jako z pohádky.

Už jenom ty vztahy mi připadají jako naprostá blbost. Šťastně až do smrti. Tuhle větu vzali kde? Je to zvláštní, jak něco může trvat až do smrti, a tak krásné. Jakoby už jenom ta pointa pohádky říkala "Tohle je fejk, jenom vám do hlavy cpeme šťastný konce, protože vy je mít nebudete." Bolí to, hodně to bolí. Asi mi není moc dobře, ale chci prostě život jako v pohádce. Tam bych byla šťastná, měla bych tátu a mámu, měla bych sourozence a prarodiče všechny pěkně pohromadě. Možná by tu po mě byli, kdybych je nejvíce potřebovala. A možná bych mohla mít i nějaké Happily ever after. Možná bych se mohla zamilovat.

Ale já jen čakám, nebude to trvat dlouho. Můj princ přijede na koni a pozabijí všechny zlé draky. Ještě před pár lety jsem si tohle opakovala a myslela jsem si, že to je pravda. Ale ono nejsou žádné skleněné střevíčky. Už jsem to všechno vzdala, protože žádná kouzla neexistují a nikdo mě zase nedá dohromady. Zavřená ve věži, tahle pohádka už skončila. Už jsem se rozhodla, nikdy se tu neobrejí víla kmotřička. Asi budu čekat zbytečně, ale budu čekat navždy. I kdyby to navždy mělo trvat milion let...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama