Listopad 2014

Každý poslouchá, co chce, ne?

17. listopadu 2014 v 11:27 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Každý dělá problém z toho, kdo co poslouchá za hudbu. Už mě to začíná hodně unavovat. I když já nejsem zrovna nadšenec popu, tak ho respektuji. Mělo by se to respektovat, ne zahazovat.

Reálné pohádky, prosím.

13. listopadu 2014 v 15:38 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Bylo nebylo, kdysi dávno za sedmero horami a desatero řekami žila, byla, jedna překrásná princezna. Jednou se zamilovala do nádherného prince a zahájila se slavnostní svatba. A žili šťastně až do smrti. Kdo by nechtěl takový život? Mít rodiče pohromadě, zamiloval se do nejkrásnějšího kluka ve vesnici a ít s ním šťastně až do smrti. Kdo by tohle nechtěl? Jenomže život není pohádka.

Jsem vitarián.

11. listopadu 2014 v 18:22 | Shia Yamanake |  Jídelníček
Každý z nás ví, co je to vegetariánství, veganství. Ale slyšeli jste o vitariánství? Tohle stojí za zkoušku, mají neuvěřitelně dobou kuchyni.

Tak to zvládnu sama!

9. listopadu 2014 v 15:47 | Shia Yamanake |  Project: Cestou ke snům,
Měla jsem tendence to znovu vzdát. Neměla a nemám oporu ani ve svých rodičích. Ale víte co? Můj se je sen a já se nehodlám vzdát. Víte proč? Nikdy se nevzdávej svého snu. Měj sny, přej si je a splň si je. Moje dvě motta, která mě drží u plnění mého snu.

The City Of Angels

7. listopadu 2014 v 13:04 | Shia Yamanake |  Project: Cestou ke snům,
Svět milionů světel, město andělů. Moje vysněné město, místo, kde si konečně budu připadat doma. Chci tam žít a nechci se ani otáčet na Českou republiku. Tohle město andělů chci jednou navštívit a koupit si byt. Najít si práci a nikdy se nevrátit zpátky.

Cestou ke snům.

6. listopadu 2014 v 18:24 | Shia Yamanake |  Project: Cestou ke snům,
Konečně jsem se vzpamatovala z toho nemožného pesimistického života. A víte proč? BETTER DAYS ARE FUCKING COMMING! Tohle je moje šance a já ji nehodlám zahodit. Můj život bude lepší.

I'll be okay.

6. listopadu 2014 v 17:49 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Někdy se cítím tak a po druhé jinak. Jsem v pubertě, to je naprosto normální. Ale moje nálady jsou čím dál horší. A nejhorší? Chci zemřít. Ale budu v pořádku, je to co chceš slyšet? Nebo krutou pravdu? Ne, lepší bude, když ulyšíš, co chceš.

Už mě to nebaví.

5. listopadu 2014 v 16:48 | Shia Yamanake |  Daily Life
Za poslední týden se nic moc nedělo. Jenom pár ostrých urážek na mou osobu. Nebyly to ani moc takové urážky, ale jenom se mi tak trochu posmívali. Nic jsem si z toho nedělala, urážky ohledně hudby, ohledně toho, jak se oblékám. To by neřešil nikdo, že? Jenomže později, ke konci minulého týdne, se to všechno začalo zhoršovat. A mě to přestalo bavit. Já už nevím, co mám dlat. Potápím se, ale nikdo neřeší, nebaví mě to.

The Conjuring - moje reakce...

4. listopadu 2014 v 19:16 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah


Anxiety is back.

4. listopadu 2014 v 14:21 | Shia Yamanake
Poslední dobou je to všechno jedno a to samé. Ráno se probudím po spánku, který trval jednu hodinu (i když ne moc často, tak někdy i déle) a modlím se, ať je jenom sobota, protože to můžu zůstat doma a nikdo mě nevhání ven, mnohd ani ne z postele. Ale většinou spíš zjistím, že je pondělí nebo středa a další dny. Nikdy se mi nechce do školy ba jenom vytáhnout nohu z postele. Je to s takovým odporem, že se divím, že jsem to ještě nevzdala. I když jsem k tomu měla hodně blízko.

Hlava dolů, sluchátka v uších, ruce v kapsách a neuvěřitelná nervozita a panika jenom z toho, že na mě někdo promluví nebo sáhne. Mnohdy mi od panických záchvatů chybí kousíček a to mi stačí, aby se na mě ten člověk podíval. Nenávidím, když mám s někým mluvit osobně a nenávidím, když ten člověk má na svědomí jeden ulomený střípek z mého srdce. Mnohdy si to snad ani neuvědomuje, jak moc to bolí. Jak mě bolí u srdce, když mi řekne "Chcípni ty píčo tlustá." Bolí to, moc to bolí.

Já beru prášky ráno a večer, kvůli uklidnění, protože doktoři si mysleli, že jsem na tom relativně dobře, ale jak jsem zjistila, tak ty prášky nezabírají tak jak by měly. Chce se mi brečet, chce se mi řvát.