Úvod. (Neboli Prolog) "Ukázka z mé knižní tvorby.

10. října 2014 v 16:13 | Shia Yamanake



Co je to láska? Je to ten pocit bezpečí, který člověk nalezne v náruči druhého? Je to ten pocit tepla a bijícího srdce? Nebo si to jen nalháváme, abychom získali někoho, kdo by pro nás dýchal? Co když ani pojem pravá láska neexistuje? Jsme to my nebo náš mozek, co dělá rozhodnutí o zamilování? Je to naše srdce nebo náš mozek vyšle reflex, zvýší adrenalin a rozbuší naše srdce? Existujeme vůbec jako člověk neš mozek ovlád naprosto všechno?

Ani na jednu jedinou otázku si nedokážu odpovdět a domnívám se, že ani odpověď na tyto otázku pomalu neexistuje. Otázky jsou to mnohem horší, než kterými se zabývá věda; Bylo dříve vajíčko nebo kuře? Ty otázky se vryjí do mozku, nedají mi spát. Jsou jako droga, která se legálně vkrádá do naší hlavy a proti naší vůli převezme velení nad naším myšlením. Proti naší vůli nás nechá přemýšlet i celé týdny, měsíce nad jedním tématem.

Přesně tohle, ta droga, jsem si myslela, že je láska. A nemyslím jen lásku k člověku, který by pro nás dýchal a miluje nás. Myslím celou rodinu, rodiče. Lásku k sourozencům, rodičům, synům a dcerám. Láska k babičkám, dědečkům, strýčkům, teičkám a celé rodině. Ale říká se, že všechno jednou končí, ne?

Sama nevím, jestli tou věřím, tak proč začínám poučovat. Nebo jsem to řekla snad jenom sama sobě, abych se ujistila, že nejsem jediná, kdo nemá tak dokonalou rodinu a až tak milující rodiče, sourozence? Vždyť ani sama nevím, čemu věřit mám. Nevěřím v sama sebe, to už jsem vzdala mnohokrát. Proč tedy svým blízkým říkám, že nemají vzdávát, když to sama dělám? To jsem opravdu tak neuvěřitelně hloupá? Ale vím, že v Něco s velkým N věřím. Ale co to je?

Další otázka bez odpovědi. V co vlastně věřím? V tolika věcec jsem se zklamala, že ani nevím, jestli tu na mě něco vůbec zbylo. Spousta lidí by řekla, že je to rodina; v té jsem se zklamala hned ze začátku. První věc, co mě napadne, když se řekne rodina, tak je podraz, lež, faleš, samota.

Mnoho z nás si řekne "samota", známé téma. Často tak trávím večery, Nic na tom není. Ano, na této samotě opravdu nic není. Ale mnoho z nás lidí si neuvědomuje, že tu jsou dva typy samoty. A jeden z nich mi začíná být bližší než štěstí, láska. Je tu se mnou každý den, každou noc. Nikdy mě nepustí, ani ve společnosti lidí. Je tu pořád.

Tím myslím samotu, která mě donutí křičet, aby jsem zjistila, jestli exustuju. Až se mi chce brečet, že nemůžu obejmout nic jiného než rozpadajícího se medvídka. Cítím se tak sama, že už nevidím jiného kamaráda, než lesklou a ostrou žiletku značky ASTRA. Přesně o téhle samotě mluvím.

Hovořit s člověkěm nám může připadat jako naprosto normální věc, ale pro takového samotného člověka je to naprostá námaha. Ale vy si prostě řeknete "Komunikování je naprosto normální, na tom nic není." Ale komunikovat s člověkěm, který má pohromadě rodinu a lidi, kterým může důvěřovat, může být pro samotného člověka, co nemá vlastně nic oproti druhému, to může obrovský problém. Může se dokonce bát. Může se až bát promluvit, protože lidem přestane důvěřovat.

Ale proč by jim měl přestat důvěřovat? Protože je sám, díval se na lidi, jak přicházejí do jeho života a zase odcházejí. I když to je naprosto normální věc, jeho to bolí, jeho život se stává jiným, tmavým. I když to spoustu lidí může mít horší, jak ostatní idioti cpou do hlav, pořád má svoje vlastní problémy a nedokáže se s nimi vypořádat. Není tak silný.

Tak proč tedy nic neřekne? Nevěří, bojí se nepochopnení, bojí se bojí se promluvit, vyjít na ulici. Všechnu tu bolest v sobě drží, aby nezranil své blízké, i když takhle si je víc než odcizí. Ale on se cítí mnohem lépe, i když se cítí jako další kus ničeho, co tu nemá dělat. Je sám na opuštěném ostrově.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama