Probrečela jsem celou noc.

15. října 2014 v 12:24 | Shia Yamanake |  Daily Life
Připadá mi, že se propadám čím dál hlouběji a to nemluvím jen o probrečených nocích, které se mě poslední dobou zmocňují a nenechají mě klidnou. Nejím, nespím, řeším a nenávidím. Brečím, kňučím, ubližuju si. Gumička, umělohmotná gumička, kterou k tomu potřebuju přestává být nápomocná celému mému životu. Po chvíli budu potřebovat něco víc. I když to nedává smysl, tak to stejně pomáhá na 100%.

OD BOLESTI SI POMÁHÁM BOLESTÍ.

Zní to jako naprostá absurdita, ale díky mým probrečeným nocím a beznaději to nejen nedává smysl, ale i pomáhá. Někdy se sama sebe i děsím a sere mě, že nemůžu mít klasický kraátký rukáv, ale radši se budu cítit lépe na deset miut než vůbec. Bojím se noci.


Není snad už jediná noc, kdy by mě neunavilo brečení kvůli tomu jaká pojebaná osoba jsem, není jediná noc, kdy bych neusínala až k ránu. Není jediná noc, kdy bych se nebála temnoty a není jediná noc, kdy bych nečučela do tmavého stropu jako do své hlavy. Bojím se, neslyšně křičím, brečím do polštářů a do plyšového medvídka a chce se mi neuvěřitelně zemřít. Přestávám vidět rozdíl mezi sebelítostí a sebekritikou, protože sama sebe vidím jako naprostou ničemu a každému jsem schopná říct do očí, že chci zemřít. Tedy, ne každému, ale komu věřím. Což není ani můj odraz v zrcadle.

Vím, možná teď sama sebe dosti lituju, jsem sobecká a hnusná. Ale já už prostě nemůžu a musím něco napsat na stránku, které alespoň maličko věřím. Ano, této stránce trochu věřím a mám dojem, že věřit budu, protože nikdo neví, kdo jsem a nikdo mě nezná tak já znám sama sebe. I když poslední dobou neznám ani já sama sebe. Mám v hlavě naprostý bordel a nevím co mám dělat. Moje máma i nevěří, že i já toho dovedu mít dost a mám i svoje nálady, kdy se mi chce jenom brečet. Ne, moje matka mě akorát strčí k psychoterapeutovi, který je naprosto na ho*no a ví o mě maximálně ho*no.

Mám takový dojem, že jsem naprosto v koncích a asi potřebuju pomoc. Ne, já to vím, že potřebuju pomoc. Potřebuju domov, kde mě alespoň trochu budou mít rádi. Nemusí kolem mě chodit po špičkách, může mi vyčíst, co jsem udělal špatně, ale prostě to nedávám, když mi to někdo říká každý den a vyčítá mi každičkou blbost. Dělají si ze mě srandu, připadám si neuvěřitelně sama a opravdu už toho prostě dost. Můj život je naprosto na nic a zbytečný. I když už mám patnáct, pořád se ke mě všichni chovají jak k pětileté a nikdo neví, co mám v hlavě. Často to nevím ani já. Ale pořád vím, že už rozum mám, vím co se děje kolem a rozhodně vím, co se hodlá se mnou dělat.

Rodiče si sice přejí, abych neměla tak tmavou mysl, abych si přestala ubližovat, ale já opravdu nevím, co mám dělat, když se tata se mnou nebaví a matka mi říká, že poseru naprosto všechno. Pošlapu všechno hezké a nevidí ve mě důvod, proč bych měla být její dcera. Jsem pro ní vzduch, nenávidí mě a navíc po mě jenom řve- opravdu jsem já jenom ta špatná? Mamka když se naštve, tak myslí jenom na sebe, nenávidí všechno kolem a říká, že ona je taky jenom člověk.

Já už nevím, co mám dělat. Prostě v noci celou dobu brečím a není mi vůbec dobře. Pomoc....

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 patruelis patruelis | Web | 18. října 2014 v 22:08 | Reagovat

Najdi se. Najdi svoje pravé já. Hledáme ho všichni. Najdi důvod žít. Jak?... to nevím. Sama hledám. Prosím buď silná, ano?... Chtěla bych tě poznat. Potřebuješ přítele, který ti z toho pomůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama