Porucha přijímání potravy aneb Chci být perfektní

21. října 2014 v 15:39 | Shia Yamanake |  Daily Life

Daily Life, Porucha přímání potravy

Poslední dobou je to čím dál horší a trochu se dokonce bojím, že to dotáhnu až moc daleko. Přestvám jíst, snažím se jídlu vyhýbat co nejvce. Cvičím každý den a to namyslím jenom společenské hry, ale myslím i dřepy, sedlehy a všechno, co můžu dělat doma. Někdy si zajdu i zaběhat. Dokonce si začínm sepisovat jidélníček. (Možná ho někdy napíšu i na tuto stránku.)

No, když se řekne Porucha příjímání potravy, tak si většina z vás představí anorexii, že? Pravdou je, že zde můžou patřit i jiné nemoci. Jako třeba obezita nebo bilimie. A to nejhorší? Spojení bulimie a anorexie. (Tím myslím, že za celý den se nic nebude prostě jíst a někdy se prostě neovládnete a něco sníte, což hned vyzvracíte.) Je to psychická nemoc a já se bojím, že se to samé stane i se mnou. A proč asi. Jsem tlustá!

Někdo mi říká, že nejsem, že jsem naprosto fajná dívka a mám překrásný obličej, že nejsem vůbec tlustá. Ale stačí jeden pohled do zrcadla a vidím naprosto něco jiného. Vidím tam odpornou tlustou dívku, která se mi naprosto hnusí.

Nemám mezeru mezi stehy, mám špekaté břicho, mám hnusné obočí, můj obličej je odporný. Všechno se mi honí hlavou tak strašně dlouho, chce se mi brečet.


Za poslední dobu jsem sice toho moc neshodila, bylo to jen pár gramů. Vždycky jsem našla nějaký způsob, jak se dostat k jídlu. Buď mi ho máma nutila nebo jsem sama lezla do ledničky. Jenomže minulý týden jsem asi třikrát vyzvracela jídlo, které jsem snědla. Nevím, co mám dělat, je to naprosto odporné, co dělám. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Ten odraz v obrovském zrcadle, které je v ložnici mé mámy mě vždycky donutí k něčemu naprosto jinému, než jsem chtěla. Chtěla jsem si vzít čokoládu, ale prošla jsem kolem zrcadla (mamka něco chtěla donést) a změnila jsem názor. Vzala jsem si jablko. Ale to je ještě ta lepší verze, co jsem dělal na začátku.

Ve škole si nikdo zatím nevšiml, že se můj jídelníček změnil. I když je to trochu změna. Vždycky jsem si koupila nějakou sladkost a pak další a další. Někdy mi z toho bylo i šatně. Ale nějak moc mi to nevadilo. To mi ještě nikdo neříkal, že bych měla nějkým způsobem jít s váhou dolů. Nikdo mi nevyčítal můj jídelníček. A teď, když je mi 15 byla jsem šťastná, znovu šťastná, tak se mi 1.000.000.000 lidí vyloženě sere do života a já nevím, co mám dělat. Chtěla jsem žít, chtěla jsem létat, ale místo toho se znovu utápím v slzách, obklopená temnem. A přestávám přijímat jídlo.

Chápu, můžu se cítit sama, nebo mi můžete kecat do života, jak člověk nemusí být perfektní. Ale hrdina, která byl pro mne DŮLEŽITĚJŠÍ než moje MATKA, zemřel a já nevidím důvod proč začínat znovu. Vždyť jenom plýtvám kyslíkem. A tak jsem prostě musela něco dokázat. Jenže to jsem nevěděla, že skončím takhle. Bojím se, moc se bojím. Ani nevím, proč se bojím, protože miluju jídlo až moc. Ale prostě se bojím, dnes jsem snědla sotva jednu maličkou čokoládku.

I když jsem tak torchu přehnala, tak se pořád bojím. Já chci a musím být perfektní. Nikdo mě nechce, nikdo mě nemá rád. Všichni mají narázky na to, jak jsem odporná a měla bych zdechnout. Já už toho mám prostě dost, nechci, abych lidem připadla ošklivá, tlustá a husná. Chci normální život. Ale ono to nejde. Mám PPP.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 2 rad 4 u 2 rad 4 u | Web | 27. října 2014 v 21:16 | Reagovat

ne kazdy ma geny na to mit mezeru mezi stehny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama