Monstra.

21. října 2014 v 17:34 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Někdy si říkám, jestli ty monstra opravdu existují nebo jsou to jenom lidi. Někdy si říkám, jestli jsou to vůbec lidi nebo jsem to já, kdo je to monstrum. Někdy si říkám, jestli jsem to já nebo to monstrum žije v mojí hlavě.

Chci žít, ale nejde mi to. to mostrum je tady a vždycky bude. Pomoc. Nechci tu být.


Ďábelští lidé s andělskou tváří. To může být kdokoliv, může to být i člověk, který je ochotný pro toho druhého dýchat. A to je jeden z důvodů, proč se spousty lidí bojím, nevěřím jim a často s nimi ani nepromluvím. Nemluvím jen o známých, mluvím i o lidech, kteří jsou naprosto cizí a ptají se na cestu. Většinou odpovím, že nevím nebo k nim ani nepromluvím a dělám, že mám puštnou hudbu ve sluchátkách. Mnohdy se mi stává, že na mě volají. Jednou po mě ženská hodila botu, protože jsem ji neřekla, kde najdu školu, na kterou chodím. Já se prostě lidí bojím.

I když si mnohdy říkám, jestli to monstrum je člověk nebo já. A teď nemyslím jenom lidi, kteří se mě ptají na cestu a snaží se navázat se mnou nějaký kontakt. Myslím i svoje příbuzné, dokonce i mou mámu. Většina z vás by řekla, že maminka je to nejdůležitjší, co člověk může mít. Já se jí bojím. Bojím se něco říct, abych něco neřekla špatně. Bojím se jí obejmout, protože nikdy člověk neví, co se stane, když někoho obejme. A roozhodně nemám ráda, když na mě někdo sahá.

V noci nespím, protože se boím, aby něco nevlezlo ke mě do postele a mnohdy ani neusnu, protože si uvědomím, že jediný mostrum, kterého se bojím jsem já sama a vždycky to budu jenom já. Někdy se dokonce nepřiblížím ani ke svým kamarádům, protože chci být sama. Bojím se. Bojím se lidí, bojím se sama sebe. Někdy víc, někdy míň. Ale vždycky se bojím. Jsou to monstra a dokážou ublížit během jedné sekundy, stačí jedno slovo a člověka to zlomí a nedokáže přestat brečet. Nejraději bych byla navždy sama, i když samota tolik bolí.

Nechci být sama na tomto světě, jen chci, aby mě lidi nechali napokoji a já se mohla věnovat svému vlastnímu monstru ve své vlastní hlavě. Jen, abych mohla přemýšlet a unavila to monstrum a aby konečně vypadlo z mé hlavy. Ale zatím se to nestalo. I když se snažím, jak se snažím, pořád tam je a bude. Přemýšlím celé noci, brečím a snažím se ho nějak vypudit něčím krásným a šťastným. Ale to monstrum tu pořád bude a prostě mě nenechá žít. Bojuji. Ale bojím se. Je mi strašně. A už pomalu nevím, co mám dělat. Chci být sama, psát články o tom, jak chci to monstrum dostat z hlavy a aby lidi si to přečetli a šli zase dál. Chci, aby si to lidi přečetli a smáli se tomu. Aby se smáli, jak jsem patetická pesimistka, která dávno zevnitř neexistuje. Ale chci, aby se smáli doma, ne do mého obličeje.

A z toho jsem se naučila jednu věc. VŠECHNA MONSTRA JSOU LIDI.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama