Den, kdy jsem propadla fanatismu.

18. října 2014 v 17:48 | Shia Yamanake |  Music
Já bych si mohla vybírat ze stovky dnů, které bych chtěla více než změnit, ale samozřejmě to nejde. Tak jsem si na sobotní povídání, které se spíše řadí k hudbě, vybrala den, kdy jsem propadla fanatismu.


Jak jsem šla bydlet k tátovi (o tomto tématu je psáno v tomto článku), tak jsem nevěděla jaký to bude mít dopad. Nakonec jsem zjistila, že ten dopad nebude zrovna příjemný a potřebovala jsem něco, co by mě odrazilo od dna, kde jsem ležela a mrzla, a začala alespoň trošičku žít. A to znamenalo koupit si sluchátka.

Když jsem si koupila své naprosto první sluchátka, tak mi bylo 12, nikdy před tím jsem neměla potřebu tu hudu poslouchat ve sluchátkách a ubírat se v myšlenkách nebo si třeba jen zpívat. Prostě jsem poslouchala, co poslouchá táta, co poslouchají ostatní lidé. Poslouchala jsem country hudbu a nakonec jsem poslouchala pop. Jako první jsem přišla s One Direction, což byla naprostá senzace. Znala jsem jejich písničky na zpamět. Ale teď bych se z nich pozvracela. A to jako vážně.

I když se mi to nepovede, nechci moc odbíhat od tématu. Nakonec chci říct jen to, že je jedno, co posloucháte za hudbu. Je to to, co posloucháte vy a líbí se vám. Není za co se stydět, pro někoho je pop sračka a pro někoho "řev" není talent. Je to vaše rozhodnutí, co posloucháte.

No, zpět k tématu. Když jsem si koupila svá první sluchátka, tak jsem myslela, že mi prasknou ušní bubínky. Stály nějakých 50 korun a nebyla to ani pořádná kvalita. Tak jsem musela poprosit tátu, aby mi koupit nějaké pořádné. Což nakonec byly, ale stály poměrně mélo. Byly to ty nejlevnější, co tam byly. Nějakých 100 korun. Táta na mě vždycky šetřil. Tak jsem si musela našetřit z kapesného, které nebylo vyšší než 50 kč na týden.

Nakonec jsem se odhodlala si stáhnout nějaké písničky na svůj mobil, který jsem dostala k narozeninám. Nebylo to nic posvátného, nemělo to ani android, ale byl to můj první dotykový mobil, tak jsem z něj byla po*raná štěstím. Dokonce jsem na něm brouzdala celou noc. A nikdo si toho nevšiml, haha.

No nic. Když jsem si tam stáhla pár písniček, tak jsem většinou pouštěla techno a další žánry, které teď naprosto odsuzuji. Ale o nic nešlo. Začala jsem poslouchat hudbu ve sluchátkách po cestě domů, po cestě do školy a nakonec i ve škole. Často i v hodinách. Byla to zábava, měla jsem co dělat, to byla pravda. Nebo jsem spíš neměla co dělat, protože jsem poslouchala tu hudbu, ale nakonec jsem to musela nějak schovávat a to byla sranda. Dělám to dodnes, akorát dneska si dávám jenom jedno sluchátko, protože se musím tak trochu i učit.

Každopádně jsem neměla moc velký přístup k internetu a tak jsem nevěděla, co kde děje, a že existují ještě větší sexouši než byl tehdy Justin Bieber nebo členi Oe Direction. (Jo, tehdy jsem byla taková ta namyšlená dívenka s růžovým tričkem.) Hudba mě pomalu začala pohlcovat do svého světa a já jsem nezačala dělat nic jného než poslouchat tyto písničky.

Vlastně pop jsem poslouchala nějaký ten jeden celý rok, což mě překvapilo. Jenomže potom se všechno začalo hrotit. Můj život začal být čím dál těžší a mě už nestačila jenom tato hudba. Tak jsem začla hledat. Dívala jsem se na videa a po nějaké době jsem našla Bryanstarzzz videa. Našla jsem tam Black Veil Brides, Sleeping With Sirens a spoustu dalších kapel. A ty jsem začla poslouchat. Měli naprosto úžasnou hudbu, to se musí uznat. Měla jsem pocit, že jsem našla kus nebe, které pro mě ještě tehdy existovalo nahoře. Teď už jediné nebe, které znám je Hudba samotkná.

Jak jsem se začala zajímat o ty kapely, tak jsem začala být takovou nenáviděnou dívenkou. Začala jsem se hodně měnit, byla jsem hodně agresivní a lidi mě neměli rádi. Tak jsem se začla zajímat o něco naprosto jiného. O členy kapel. (Dodnes vyjmenuju členy mých 30 oblíbených kapel, datum narození a taky místo, kde se narodili). Myslela jsem si, že jsou naprosto něco jiného, že jsou divní. Ale nakonec to skončilo, že byli naprosto vujimeční.

Když jsem jedne den tedy seděla u počítače a prohížela bobrázky, tweety a další věci těch kapel, tak jsem najednou prostě nemohla přestat. Prostě jsem se na to potřebovala dívat pořád dokola, připadali mi naprosto perfektní, úžasní a nebyla jsem k nim naprosto vůbec kritická. (Dodnes se divím, že nevím, kdy si Oli Sykes prdl) Viděla a vidím v nich naprosté bohy. A od dalšího dne se to rozjelo. 24/7 se věnuju jen hudbě a hudbním kapelám. 24/7 znamená 24 hodin 7 dní v týdnu. A propadla jsem fanatismu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 patruelis patruelis | Web | 18. října 2014 v 22:02 | Reagovat

Znám to. Také hledám útěchu v hudbě. Je to ta nejnevinnější možnost, jak se uchlácholit... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama