#1 - Can You Feel My Heart?

14. října 2014 v 17:56 | Shia Yamanake |  SEMPITERNAL


Nekončná tma pomalu obklopovala celý její pokoj. Snažila se utéct do říše snů, ale jako každou noc selhala a snažila se nevnímat okolí. Byla to tak hustá tma, že se nedalo dívat před sebe. Jediné, co jí zbývalo, se dívat před sebe a říkat si, že je to jen sen. I když to sen nebyl, pořád jí připadalo, že se dívá do naprostého nitra jejího vlastního srdce, do její vlastní hlavy. Byla to nekonečná tma, nekonečný smutek.

Dívka však neměla pomalu ani na výběr. I když jí máma říkala, že to lidi mají mnohem horší, nikdo neviděl do její hlavy. Nikdo nemohl říct, že ten zmatek, co tam měla byl mnohem horší než trpět podživením. Nikdo nebyl schopný říct, jestli se cítila hůř než jak říkala. Nikdo se nepodíval do jejích očí, aby se dozvědl pravdu. Aby se dozvěděl, že dívka sotva dýchá a nemůže už normálně žít. Potápěla se a viděla lidi kolem, jak dýchají. Jak jsou svobodní, perfektní. To jí sráželo ke dnu více a více. Nikdo si neuvědomoval.

Její srdce bylo zlomené, její mozek přestával sloužit a čím dál častěji hledla do prázdna, protože její mozek produkoval větší a větší množství negativních myšlenek a nedával jinou možnost, než myslet nad tímto. Každý den jí bylok pláči, nedokázala se soustředit a pomalu nespala. Začala pomalu šílet, bolelo jí to. Moc jí to bolelo a potřebovala si nějak ulehčit, protože toho bylo stašně moc.

Jednou se objevila ve škole s dlouhým rukávem, bledou pletí a prázdným pohledem v očích. Dívka nikdy nenosila dlouhý rukáv, ale nikdo se nestaral. Všem to bylo naprosto jedno. Bylo jim jedno, že si dívka ublížila. Bylo jim naprosto jedno, jestli dívka vůbec žila, žije a jestli žít bude. Neměla kamarády, kteří by jí to rozmluvili a pomohli jí. Neměla ani pořádné rodiče, co by jí kontrolovali. Nic, měla jenom svoje mylšenky, písničky, žiletku a postel.

Jak šel čas, tak dívka mluvila méně a méně. Často zůstávala doma a ležela v posteli. Objímala plyšového medvídka, plakala do polštáře a klepala se. Dříve pomáhaly písně, po nějaké době už jen žiletka. Bylo jí čím dál hůř, i když si dávno myslela, že to nejde. Bylo to čím dál horší, dívka dostávala záchvaty paniky, nemohla dýchat, řvala a křičela. Nenáviděla odraz v zrcadle, rozbíjela zrcadla a střepy ryla do své ruky, která vypadala jako po útoku lva.

Uplynul další měsíc a dívka byla sotva desetkrát ve škole. Ale nikdo si nevšiml. Nikdo domů nevolal a dokonce si ani spolužáci nevšimli, že zadní lavice je volná. A když se konečně usadila do lavice, tak si nikdo nevšiml, že tam vůbec někdo sedí. Procházeli kolem ní, jako by byla duch. Připadala si neviditelná, ošklivá. Přestala už dávno jíst. Bylo jí čím dál hůř, byla bez naděje. Už to všechno vzdala. A nakonec dostala nápad.

Fine.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 patruelis patruelis | Web | 18. října 2014 v 22:11 | Reagovat

¨To je tak strašně silný...

2 J&amie Jackson J&amie Jackson | Web | 20. října 2014 v 17:55 | Reagovat

chci. konec.
to mi nemůžeš udělat! ne ne ne!
konec, prosím :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama