Blaq Magik part 1

11. září 2014 v 21:38 | Shia Yamanake |  Blah Blah Blah
Z tohoto článku, pravděpodobně, budete mít naprosté nic, protože je naprosto na nic. Ale jak to vlastně všechno, celý ten nápad, vznikl? Poslouchala jsem písničku od Blood On The Dance Floor, Blaw Magik. Ale což, napadlo mě to, tak to nějak zpracuji a vytvořím z toho článek. Pokud se mi to povede.

------------------

Bylo ráno a já jsem se necítila zrovna nejlépe. Nebylo to nic zvláštního, však nic nepodstatného. Jen jsem měla takové divně tušení, že asi budu enmocná nebo že každou chvíli omdlím. A navíc jsem se cítila, jakobych byla něčím jiná, ale to už je druhá věc.

Znáte takové ty chvíle, kdy se cítíte, jakoby jste nikam nepatřili? Jakoby jste byli něco naprosto odlišného, ale zárověň jste věděli, že jste naprosto stejní? Byl to naprosto příšerný pocit, ale nakonec jsem to nějak překousla. Ale nakonec jsem k tomu doktorovi šla, protože ty pocity omdlení přibývali každou hodinou a nakonec jsem měla pocit, že omdlím každou chvíli když jsem zrovna mluvila se svou nejlepší kamarádkou. Ta mě vzala k tomu dotorovi. Však když jsem tam došla, tak se mi stalo něco naprosto nevídaného.


Měla jsem pocit, že jsem omdlela, věděla jsem, že jsem padala na zem, ale najednou jsem byla zase na nohách, čilá a zdravá. Byla jsem na místě, kde byla původně chodba, ale teď tu byla sice chodba, ale nebyla to klasická školní chodba. Na podlaze byl koberec, po stranách nebyly skříňky, ale obrazy, mapy a nevím, co všechno. Místo dveří do tříd přírodovědných, matematických nebo jakých ještě, tu byly třídy, které vedly do naprosto neznámých prostorů, nevypadaly ani jako třídy.

Když jsem prošla celou chodbou, tak jsem zachytla odraz své osoby v jednom zrcadle, které bylo postavené na chodbě, jakoby čekalo, až se do něj někdo podívá. A právě to jsem byla já, i když jsem tak vůbec nevypadala. Místo hnědých, kedrnatých vlasů jsem měla rovné, černé vlasy. A dokonce místo zelených očí tu byly neuvěřitelně tmavé oči, odhadovala bych dokonce i tu černou. Můj obličej vypadal však stejně. Bylo to zvláštní, byla jsem ve snu?

Podívala jsem se níže, abych viděla, jestli se mi změnilo i něco na postavě. Byla pořád stejná, bříško bylo maličko nafouklé, stehna držely u sebe; jaké neštěstí. Ale moje oblečení bylo naprosto jiné. Měla jsem na sobě korzet, černou načechranou sukni a glády. Vypadala jsem jako Goth. Dokonce tomu odpovídalo moje líčení, ale nevyznala jsem se v sobě. Vím, že jsem to byla pořád já, ale ani v nejmenším jsem to já nebyla.

"Jdi ven..." Slyšela jsem zašeptání někde z koutů této budovy. Bylo to strašidelné, ale nakonec jsem se odhodlala vyjít ven. Najednou to všechno bylo stejné, ale když jsem se otočila, tak ta budova tam pořád byla. Sakra. Problesklo mými myšlenkami a já jsem se tedy rozhodla se do té budovy nevracet. To mě donutilo jít někam pryč. A když jsem ušla snad pět set metrů, tak jsem se otočila znovu. Nedalo mi to.

Jenomže tam byla zase moje škola. Byli tam mí kamarádi, ale když jsem k nim došla, tak se na mě podívali nějakým nepochopitelným výrazem. Já nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem zvedla ruku a přitiskla mu ji na čelo. Já vůbec nevím, co jsem dělala, ale neuvěřitelně mě to vyčerpávalo. Když jsem byla schopná ruku odlepit, tak jsem se svalila na zem a těžce jsem oddechovala. Ostatní se na mě dívali jako na blázna. Nebylo to nic neobvyklého.

Jak jsem se tedy vzpamatovala, tak jsem se šla podívat k sestře. Tedy ke školní doktorce. A tam bylo to nejhorší, co jsem kdy viděla. Moje tělo, bledé a vypadalo mrtvě. Přemístila se moje duše? Proč? A jak? A do čeho? Moc otázek. Ani na jednu není odpověď- moje hlava nebyla schopná přestat myslet. Proč? Nikdy se mi to ješt nestalo. Nestalo se mi, že bych nemohla přestat přemýšlet jenom nad jednou věcí. Vždycky jich bylo mnohem víc.

Když kolem mě prošel pán v černém, tak jsem na něj zavolala. On se otočil a naznačil mi, abych byla ticho. A proč? Ach ano, jakobych ho viděla jenom já. Ale moment, toho chlapa jsem viděla opravdu jenom já. Byl to duch? Vypadal, jako docela fajn pán. Ale když k němu přišel mladý kluk, tak se mi sevřelo srdce. Ten kluk mohl být stejně starý jako já, ale proč byl duch?

Dej si pozor! Nebo tě donutí k sebevraždě! Jako mě! Podřezal jsem se na záchodech... Nedokázali mě zachránit... Našeptával mi někdo do ucha, aniž bych si uvědomila, že se na mě snaží někdo promluvit. To bylo zvláštní. Opravdu jsem měla kontakt s mrtvým, Opravdu mě varoval DUCH? Co se to se mnou děje? Jsem snad blázen? Ne... To asi nebude pravda. Ale proč tedy vidím lidi, které nikdo jiný nevidí? A proč mi ten hlas říkal, že se zabil na závhodech této školy? Mě už opravdu začíná jebat.

"Hej ty tmavá! Už zvonilo!" Zavolal na mě kluk s hnědýi vlasy. Opravdu mě nikdo nepoznal? To jsem opravdu někdo jiný? Ale jediná otázka, na kterou chci odpověď. Kdo byl te kluk. Bylo to sakra zvláštní, nebylo to vůbec normální, protože jsem měla pocit, že ani já bych tu nějak neměla být. Jako v tomto těle, na tomto místě. Možná bych měla poslechnout ten hlas a dát na sebe pozor i když nemám ponětí, co tím myslel. Možná bych se ho mohla zeptat po šloke, kdy už by tu nikdo nebyl a tak bych s ním mohla komunikovat jako s kamarádem, normálním člověkem.

Tenhle je nebezpečný. Neměla bys mu být blíž! Řval hlas z koutů této budovy. Bylo to opravdu zvláštní, jakoby na mě někomu záleželo. Byl to pěkný pocit i když vím, že ten člověk už neexistuje. I když vím, že se chudák zabil a záchodech této školy.

---------------------
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 12. září 2014 v 13:31 | Reagovat

nejsem si jistá, jestli tohle chápu. asi bych se posrala, kdyby se mi něco takovýho stalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama